Čtvrtek 29.5.2003

Odjíždíme ráno kolem páté hodiny, abychom do Wuppertalu dojeli kolem 14. 00 hod., kde jsme byli očekávání na výjezdu z dálnice.Vzdálenost 800 km zvládáme bez problémů s občasným zastavením na odpočinek a občerstvení. Nedostali jsme se cestou ani do žádné zácpy na dálnici a po třinácté hodině jsme na parkovišti před Wuppertalem, kde máme sraz s druhým vozem a kde si nás vyzvedne pan Lippa. Za půl hodiny přijíždí i druhý vůz. Zanedlouho se objevuje i pan Lippa, který nás navedl do požární zbrojnice v městské části Beyenburg. Zde nás přivítal i Axel Friess (člen profesionálního sboru hasičů ve Wuppertalu, který má na starosti všechny dobrovolné sbory ve městě). Tito dva členové pak zajišťovali náš pobyt a byli našimi průvodci po celou dobu naší návštěvy. Po přivítání jsme obdrželi malé občerstvení a byli jsme rozvezeni do míst našeho ubytování. Po celou dobu naší návštěvy jsme měli pro náš pohyb po městě k dispozici tři mikrobusy hasičů Wuppertal. Naše vozy byly odstaveny na parkovišti poblíž požární zbrojnice.
Po ubytování jsme se opět sešli v požární zbrojnici, kde proběhlo slavnostní přivítání za účasti starosty města Wuppertal pana Petera Junga, a dalších zástupců města a hasičů. Pro tento večer byla zajištěna i tlumočnice, která zde žije a pochází ze Slovenska. Jinak tlumočení zajišťovala paní Voborová. Po tomto úvodu následovala večeře, volná zábava a prohlídka techniky, kterou vlastní zdejší dobrovolní hasiči.

Pátek 30.5. 2003

Ráno opět sraz všech ve zbrojnici Beyenburg. Společně jsme odjeli do Königswintru, který je vzdálen asi 100 km. Odtud jsme jeli výletní lodí „Godesburg“ po řece Rýnu proti proudu do města Linz. Ihned po vyplutí se naskytne nádherný pohled na město Königswinter a Dračí horu, na které jsou zbytky středověké pevnosti, ale i vyhlídková restaurace. Po celou cestu se po obou březích střídají skály s krásně upravenými městy, vesnicemi a občas se v pobřežní skále objeví stavba připomínající “orlí hnízdo”. Po obou březích pak vede silnice a železnice a po levém břehu krásně upravená cyklistická stezka. Je příjemné sledovat tuto scenérii z okna lodní restaurace. Asi po hodině plavby zastavujeme u mola ve městě Remagen. Toto město se proslavilo především svým mostem, o který byla svedena ve druhé světové válce bitva mezi americkou a německou armádou. Dnes jsou tu na každém břehu jen dva pilíře a tunel do skalního masívu, které tuto dobu pamatují. Dodnes není v blízkosti žádný most a spojení mezi oběma břehy zajišťují přívozy. Jsou hojně využívány, jak motoristy, tak cyklisty nebo pěšími. Na řece je provoz jako na dálnici a za celou cestu potkáváme desítky lodí s nejrůznějším nákladem, mnoho výletních lodí i malých člunů. Jsme na cestě hodinu a dvacet minut a přistáváme v Linzu. Zde je pro nás připraven oběd a prohlídka města. Město je skutečně krásné, o čemž svědčí i množství turistů. Ve 14.50 hod odplouváme zpět lodí s názvem Wappen von Köln, na které pro dobrou pohodu vyhrává i kapela. Po proudu to jde rychleji a za padesát minut jsme zpět v Königswiteru. Těsně před přistáním spatříme na obloze skutečnou vzducholoď. Klasický doutník naplněný médiem, pod ním zavěšená gondola, na jejíž zádi je vrtule zajišťující pohon.
Odjíždíme do Wuppertalu a večer jsme hosty dalšího dobrovolného sboru v Dönbergu. Právě když přijíždíme, místní členové zásahové jednotky odjíždí na cvičení všemi vozy. Posezení je připraveno venku, grilující se vepřové a klobásky příjemně voní. Po přivítání a večeři máme možnost si prohlédnout zařízení zbrojnice a porovnat co se zde změnilo. Změnila se především technika, téměř všechny sbory mají nové a moderní vozy, které jsou vybaveny vším potřebným pro zásah. Dýchací technikou, přetlakovým ventilátorem, elektrocentrálou, pilou, rozbrušovacím agregátem, hydraulickými nůžkami na pohon z autobaterie (tudíž velice lehké), zařízení na otevírání zámků, hadice jsou uloženy v šikovných nosičích. Jedná se především o technická vozidla, která mají jen malou zásobu vody, kterou lze použít i jako vysokotlakovou. Na co vozit vodu, když po celém městě je dobře fungující vodovodní řad s dostatečným počtem hydrantů. Krásná je i barva vozidel, je to svítivá oranžově červená barva již z dálky dobře viditelná, používaná již v celé Evropě jen u nás zakázána. Zde však stačili vybudovat i nádherné zázemí pro mládež. Krásná společenská místnost s malou kuchyňkou, ledničkou s možností si zahrát stolní kopanou, šipky nebo koupit limonádu případně uvařit i něco k jídlu. K dispozici je i tabule pro školení a výuku.Ve vedlejší místnosti má pak každý člen mládežnického družstva vlastní skříňku na uložení osobních věcí a výstroje. Toto vše je určeno jen pro mládež, dospělí mají další místnosti pro svoje potřeby, společenskou místnost, kancelář, ale i malý výčep. Po dvaadvacáté hodině se zásahová jednotka vrací ze cvičení a nastává úklid a výměna použitého materiálu, vidíme i truhlu, ve které je uložena lidská figurína, takže se asi jednalo o cvičení s vyhledáváním osob. Nakonec prohlídka společenských prostor zbrojnice.

Sobota 31.5.2003

Ráno již tradičně sraz ve zbrojnici v Bayenburgu a odsud jedeme do středu města na jednu z konečných stanic podvěsné dráhy (Schwebebahn). Ze stanice Oberbarmen jedeme do druhé konečné stanice Wohwinkl. Podvěsná dráha projíždí celým městem a většinou je její trať vedena nad říčkou Wuppert, odtud pak název samotného města. Na konečné vystupujeme. Před stanicí se připravují svatebčané kteří si své “ANO” řeknou právě v historickém voze podvěsné dráhy, zvaném císařský. Celkem zajímavá tradice na jedné konečné stanici nastupují jako svobodní a na druhé vystupují jako manželé. Ve Wohwinklu to již někteří z nás znají z návštěv předešlých. I zde má jedna z dobrovolných jednotek svojí stanici a i oni se chlubí několik týdnů starým vozidlem IVECO. Vše voní novotou a opět standardní vybavení, ale i umístění a upevnění jednotlivých regálů ve voze je možné měnit podle potřeby při zakoupení dalšího nebo atypického vybaveni. Začínáme trochu závidět a vzpomínáme, kdy bylo v Praze někomu z dobrovolných sborů přiděleno nové vozidlo. No je tomu již pár desítek let.
Nasedáme do mikrobusů a ty nás vezou na centrální stanici profesionálních hasičů (Hauptfeuerwache). Je to již moderní stanice s několika desítkami vozidel a to jak hasičských, sanitek, tak speciálně určených pro katastrofické případy. Je zde i přistávací plocha pro vrtulník, kde je možné pacienta přeložit z vozu do vrtulníku nebo opačně. Zdravotní služba je v této spolkové zemi zajišťována hasiči, tedy poskytnutí první pomoci, odvoz pacientů a postižených, dovezení lékaře k pacientovi a jiné případy. Na centrální stanici je i protiplynové oddělení, školící centrum, zkušební a testovací polygon, jsou zde zajišťovány veškeré servisní služby, které složí jak pro profesionální tak pro dobrovolné hasiče. Stanice má i svou vlastní kuchyň a jídelnu. Jsme zváni a k obědu dostáváme pizzu. Po obědě sjíždíme dolu do starého města, kde máme možnost prohlídky, případně nákupu. V tom horku toho však moc nenachodíme a usedáme do restaurační zahrádky u staré radnice. Posilněni, projdeme ještě několik obchodů a obchodních domů, ochutnáme i místní zmrzlinu a odjíždíme do hotelu.
Večer pak od 19.00 hod. jsme hosty dobrovolných hasičů v městské části Frielinghausenu. Dostáváme visačku s označením “ Čestný host ”, která nás opravňuje k odběru pití a jídla zdarma. Samotná městská část je asi tak velká jako Nedvězí. V obci není žádný společenský dům a toho využívají právě hasiči a čas od času uspořádají nějakou slavnost. V tomto případě je to letní slavnost. Hasičská zdrojnice se vystěhuje stěny a police se zakryjí závěsy, vozy parkují v sousedním statku, udělá se vlajková výzdoba, dovnitř a ven se postaví stoly, lavice, z pivovaru zajistí pojízdný výčep a kuchyň, kde se grilují místní speciality, pozve se kapela a může se začít. Je zde i stánek, něco na způsob naší pouťové střelnice. Kapela hraje ve dvou a to ve složení kytara a klávesy, samozřejmě zpěv zajišťují oba aktéři. Repertoár je různý ale většinu skladeb známe, i když z dob našeho mládí. To, že se zde sejde celá vesnice a přijdou i sousedé z blízkého okolí je jaksi samozřejmostí. Slavnostní přivítání, výměna dárků a známé tváře, na které si pamatujeme z dřívějších návštěv jak u nás tak ve Wuppertalu. Opět se zde setkáváme se zvláštním nosičem na pivo. Jsou to dvě dlouhá prkénka v horním je jedenáct otvorů pro třetinové sklenice a je z jedné strany zakončeno držátkem pro uchopení rukou, spodní prkénko pak tvoří dno, na kterém sklenky stojí. Zařízení slouží k roznášení a je nazýváno “metr”. Objednáte li si pak metr piv zaplatíte deset a jedenácté máte zdarma. Před půlnocí se loučíme a odjíždíme do hotelu.

Neděle 1.6.2003

Ráno začíná opět srazem před zbrojnicí v Beyenburgu. Odjíždíme na malé posezení na zahradu k panu Lippovi. Před polednem se opět vracíme do zbrojnice dobrovolných hasičů z Frielinghausenu na „Frühschoppen“ (dle programu volně přeloženo „alkoholické občerstvení“). Slavnost je opět v prostorách zbrojnice, jen se vyměnila kapela. Tentokrát hraje dechový orchestr složený z muzikantů různých věkových skupin. Hrají zde děti, ženy ale i páni ve věku důchodovém a kupodivu jim to ladí. Hrají se skladby pro dechové orchestry, ale nezpívá se, snad odpoledne, až bude trochu “nálada”. Manželky hasičů připravily domácí pečivo, koláče, dorty, nabízí se káva a čaj.
Příjemně strávená hodina je pryč a my odjíždíme na oběd do řecké restaurace v Lüttringhausenu. Čeká nás příjemné prostředí a milá obsluha. Po obědě jedeme asi hodinu na hrad „Schloss Burg“. Z kopce, na kterém hrad leží, je pěkný rozhled do údolí, ze kterého vede na kopec lanovka. Navštěvujeme hradní kavárnu, kam jsme pozváni hostiteli na kávu a vaffle.
Vracíme se do hotelu trochu upravit a v 19.00 hod. jsme na návštěvě u dobrovolných hasičů v Ronsdorfu. Čeká nás prohlídka techniky a večeře. Opět standardní vybavení, ale mají zde i cisternu o obsahu pěti kubíků a jako raritu hadicový vůz, kterým lze položit dva kilometry dlouhé vedení. Po večeři následuje oficiální rozloučení. Předáváme plaketu zdejšímu sboru, osobní dárky oběma hlavním aktérům, kteří se o nás celou dobu starali, panu Lippovi a Friessovi, necháváme zde i dárek pro pana starostu města Wuppertal a zveme naše kamarády na návštěvu Kolovrat v příštím roce, kdy náš sbor oslaví 110. výročí od svého založení. Po dvaadvacáté hodině se vracíme na ubytovnu a připravujeme se na zítřejší odjezd.

Pondělí 2.6.2003

Sraz je před zbrojnicí v Beyenburgu, poslední fotografování, poslední potřesení rukou a objetí. Z naší strany poděkování za perfektní program a organizaci naší návštěvy. Pan Lippa nás vozem vyvádí na dálnici a my vyrážíme směr Praha. Kolem osmnácté hodiny jsme zpět v Kolovratech. Již cestou domů mi však vrtá hlavou jak zajistit oslavy a pobyt kamarádů z Německa u nás v příštím roce, abychom se alespoň trochu revanžovali.

Závěrem snad jen to, že jsme měli mít sebou nějakého muzikanta. Hudba dovede překonat i jazykové bariery a když si nemůžete popovídat, tak si alespoň zazpíváte. Organizace od pořadatelů byla perfektní, vše probíhalo podle příslovečné německé preciznosti a předem připraveného plánu, který jsme měli k dispozici, a ve kterém došlo jen k jediné změně s naším souhlasem. Nikdo z účastníků zájezdu neměl žádné negativní připomínky.

12►

Vedoucí zájezdu : Antonín Burda

29.5.2003, admin

Zařazeno v rubrice: Články